Po ukončení základní školy v ZŠ Jižní v Praze 4 na Spořilově roce 1974 jsem se tři roky učil spojovým mechanikem se zaměřením na dálnopisnou techniku v Brně OUS v Orlí ulici. Dnes v tomto domě, kde jsme měli učiliště s internátem, sídlí banka. Protože máma dělala u ČSD, měl jsem levný vlak a tak jsem jezdil každý víkend domů (za 5,60 Kčs). V Brně jsem se pak přece jenom zase více osamostatnil. Navštěvoval jsem tam i svoji tetu Vlastu (manželka bratra mámy), která bydlela v Řečkovicích se sestřenicí Lýdií. Ta se po její smrti přestěhovala do Bohunic.

     Když jsem se v roce 1977 zdárně vyučil, začal jsem studovat na Střední průmyslové škole spojové techniky v Panské ulici v Praze. Zde byla otevřena třída pro vyučené, takže jsem studium absolvoval za tři roky. První a druhý ročník jsme měli spojený. Protože jsme měl v té době zápal plic (celkově už druhý), s kterým jsem byl nemocný skoro dva měsíce, tak jsem potom měl co dohánět a byla to celkem zabíračka. Vše jsem ale zvládnul a po třech letech zdárně odmaturoval.

     Po maturitě jsem byl v roce 1980 přijat na ČVUT Fakultu elektrotechnickou na obor telekomunikační technika. Tady se po ukončení prvního semestru rozvinul můj největší zájem, práce s dětmi. Od února 1981 jsem se stal vedoucím pionýrského oddílu Létající míček na 121. pionýrské skupině při ZŠ Jižní (kde jsem jako dítě chodil do školy) a tímto datem začíná moje práce s dětmi. O ní se více dozvíte v mých zájmech. Zde jenom konstatování, že tato práce mě nejvíce osamostatnila, protože vedoucí dětského oddílu stydlivý prostě být nemůže.

     Při přerušení studia ze zdravotních důvodů jsem pracoval tři měsíce jako vychovatel v družině na ZŠ Písnická, protože mě zaujala práce s dětmi natolik, že jsem ji chtěl vyzkoušet i profesionálně. Od února se ale sloučily dvě oddělení družiny a tak jsem byl přeřazen jako učitel druhého stupně na ZŠ Nedvědovo náměstí. Tak se na půl roku splnil můj sen, protože jako dítě jsem vždycky toužil po tom být učitelem.

     Protože mě učit bavilo, zkoušel jsem to po dokončení vysoké školy jako učitel na ZŠ Jižní na Spořilově, kde jsem bydlel. Učil jsem ale pracovní výchovu (technické práce), což ale nebylo ono, protože jsem spíš na výuku teoretických předmětů než praktických. Bavilo by mě učit fyziku, jenže na tu by mi neuznali aprobaci, přestože z ní jsem toho z ČVUT pochytil mnohem více, než z pracovní výchovy.

     Po roce učení na této ZŠ, kde bylo výhodou, že jsme to měl blízko do práce, ale současně nevýhodou, že jsme měl podstatně méně soukromí, protože jsem stále na každém kroku potkával své žáky, jsem zkoušel rok učit na středním odborném učilišti pro automechaniky, kde jsem učil základy elektrotechniky. Ale učit učně už nebylo ono.