|
Pondělí |
|
Moje profese Mojí profesí měly být telekomunikace. Na to jsem se připravoval tři roky na učilišti v Brně. Jenže pokrok jde tak rychle kupředu, že dálnopisy se dnes už nepoužívají, takže je lze vidět už jenom v muzeu (např. Národní technické v Praze). Když jsem pokračoval ve studiu na střední škole, tak to stále vypadalo, že se sdělovací technice budu věnovat. Pak přišla vysoká a prvním lákadlem bylo programování. To byla jedna z dvou zkoušek, které jsme měl za celé studium za jedna. Dalším lákadlem byla posléze práce s dětmi, které jsem se začal jako koníčku věnovat po skončení prvního semestru vysoké školy. Tu jsme si mohl v praxi vyzkoušet už během studia, když jsem jej měl ze zdravotních důvodů na necelý rok přerušené. Tři měsíce jsme strávil jako vychovatel v družině na ZŠ Písnické a pak půl roku jako učitel druhého stupně na ZŠ Nedvědovo náměstí. Kdybych neměl touhu dodělat vysokou školu, tak bych byl asi u profese učitele zůstal, protože mi zde nabízeli, zda nechci zůstat pro další školní rok. Tenkrát jsem učil fyziku ve dvou šestých třídách, což mě hodně bavilo, protože se zde učí hlavně elektřina a obě třídy se mě oproti prvnímu pololetí prospěchově zlepšily o stupeň. A to určitě nepatřím k lidem, kteří by zkoušeli příliš benevolentně, ba naopak, spíše zkouším nepříjemně šťouravě a zkoušenému nedám nic zadarmo. Dojem z dob, kdy jsem učil na ZŠ Nedvědovo náměstí byl tak silný, že po dokončení vysoké školy jsem to zkoušel znova ve školství a bylo mi nabídnuto místo na ZŠ Jižní, kam jsem chodil jako dítě. Tady bylo zajímavé setkání s učiteli, kteří mě učili, s kterými jsem teď byl kolega. Bohužel mi neseděl předmět, který jsem učil a to Pracovní výchova - Technické práce. K těm mi dala vysoká škola minimální průpravu. Rozhodně by mě více seděla fyzika a matematika. Jenže na tyhle předměty by mi neuznali aprobaci, takže bych na tom byl výrazně znevýhodněn platově. Moje autorita u dětí je dána spíše tím, že je baví vykonávaná činnost. Tak je tomu v oddílu, protože tam chodí děti, které náplň oddílu baví, a když je přestane bavit, tak jednoduše odejdou. Ve škole je to ale něco jiného, tam žák nemůže odejít z hodiny předmětu, který ho nebaví. V hodinách fyziky, ke které jsme měl vztah, jsem si kázeň udržet dokázal, ale při hodinách pracovní výchovy to bylo samozřejmě slabší. Zvláště, když žáci věděli, že se z ní dávají v nejhorším dvojky nebo výjimečně trojka. Další školní rok jsem to zkoušel jako učitel na odborném učilišti pro automechaniky, ale to nebylo také ono. Udržovat kázeň u středoškolské mládeže je zcela jiná kapitola. Prožil jsem zde ale sametovou revoluci, což byly celkem zajímavé zážitky. Moje profesní cesta se ubírala dále cestou programátora. Nastoupil jsem do Obuvi Středočeský kraj, která se posléze sloučila s Obuví Praha. Zde jsme se naučil pracovat na osobních počítačích, protože na vysoké jsem se prakticky setkal jenom se sálovými, naučil jsem se tu DOS a FoxPro. To bylo posléze základem pro mé samostatné podnikání v tomto oboru. Když se Obuv centralizovala natolik do Zlína, kde měla své ústředí, přešel jsme jako správce sítě a programátor do MEDOXu. Do práce jsem to měl sice dál, ale byly tu větší perspektivy a lepší plat. Zde jsem strávil několil let, až jsem za rok pár měsíců vyměnil místo za správce sítě ve Vojenských stavbách. Ještě ve zkušební době jsem odešel a přešel k soukromému programátorovi Horovi, kde jsem byl také asi tři měsíce. Moje poslední místo bylo v ZZN, kde jsem se snažil proniknout do tajů TurboPascalu. Následovala léta samostatného podnikání. Jako občasné zákazníky jsem měl Obuv, kde občas něco potřebovali, občas i MEDOX a pak náhodné zakázky. Byl to relativně pohodlný život s poklidnou životasprávou, i když sméně penězi. O to více času mi ale zůstávalo na můj hlavní koníček, kterým v té době byla práce sdětmi. Pak jsem pracoval na mandátní smlouvu v Nadaci Kamarádi, kterou jsem založil s přáteli. Na její turistické základně jsem za symbolickou odměnu trávil nespočet času. Bohužel díky správní radě nakonec všechna tato práce šla vniveč. Přesto na to zůstaly vzpomínky na doby, kdy jsme pořádali tábory o jarních prázdninách pro děti z dětských domovů. Bohužel bez podpory správní rady se nepodařilo základnu dotáhnout do konce. Po skončení mého působení v Nadaci Kamarádi, posléze Nadaci Loreta, se už plně věnuji Internetu. Začal jsem se zdokonalovat ve tvorbě internetových stránek, i když jenom ve Front Page Expressu. Přes Internet jsem získal několik dobrých přátel a známých a s jejich pomocí jsme nakonec v rámci sdružení dětí a mládeže Informační centrum oddílů a klubů otevřeli v Nuslích Internetstudio pro děti a mládež. To mě vsoučasné době plně zaměstnává, i když většinu času zde trávím jako dobrovolník. Během času, kdy obsluhuji zákazníky, za což placený nejsem, mám ale možnost si na Inteetu na živnostenský list vydělat a to jak tvorbou internetových stránek, tak programováním, či prodejem občerstvení v internetstudiu nebo doplňkovými pracemi. Moje současné aktivity jsou na mé firemní stránce na adrese http://www.mfsoft.cz .
|
Původní
web Tento web Poslední
aktualizace |
|
